Bezelstná a vášnivá naděje klavírní hry jménem Matyáš Novák: klavírní recitál v Mikulově

„Matyáš Novák je výborný mladý muzikant, excelentní rytmik a člověk, v němž se ukrývá velká vnitřní síla.“

„Novákův výkon v Beethovenovi byl obdivuhodný.“

„Nejcitlivěji, nejněžněji se dotýkal klavíru a rozezpíval snad všechny zurčivé kaskády Smetanova fundamentálního opusu.“

Matyáš Novák je považován za jednoho z nejperspektivnějších pianistů své generace. Jeho hru mohli slyšet také návštěvníci Klavírních kurzů „Audaces fortuna iuvat“, které právě v těchto dnech probíhají v Mikulově. Novákův klavírní recitál se uskutečnil v Zámeckém sále v sobotu 15. srpna a už samotný program naznačoval, že půjde o zcela nevšední zážitek.

Ostatně dramaturgii svého recitálu vysvětlil po zdravici ředitele klavírních kurzů Vladimíra Halíčka mladý pianista sám. Přitom ukázal, že jeho mluvenému projevu nechybí vtip ani důraz na informace a zajímavosti o konkrétním díle a skladateli. Novákův recitál byl komponován v beethovenovsko-lisztovském duchu.

Jako první zazněla Kajícná píseň z Gellertových duchovních písní S. 467 Ludwiga van Beethovena, ovšem v klavírní transkripci Ference Liszta. Kompozici Novák nastudoval na mezinárodní klavírní soutěž v Utrechtu. Kajícná píseň se na koncertech ani nahrávkách vůbec neobjevuje. Novák úvodní skladbu zahrál s pochopením k původní instrumentaci. Posluchač si v dynamické výstavbě mohl udělat obraz o tom, jak to asi mohlo skutečně být. Cit pro melodickou výstavbu se u něj neminul s výrazem, také v rytmu a agogice si Novák s Beethovenovou hudbou dobře rozuměl.

Překvapivě největší ohlas měla ihned následující skladba; Obrázky z opery Prorok Giacoma Meyerbeera s podtitulem Bruslaři zahrál Novák famózním způsobem. V této skladbě byl jeho výkon nejméně strojený a dokonale si rozuměl s valčíkovou stylizací a četnými virtuózními prvky. Také dynamicky si Novák vyhrál s různými znaménky, tak, že do ní bylo vidět jako do zrcadla. Některé fráze uchopil velmi sugestivním způsobem, přesně vystihl pasáže skrývající humor, nadsázku, eleganci i taneční prvek.

První půli recitálu uzavřel Novák 32 variacemi c moll Ludwiga van Beethovena. Možná v úvodním tématu mohl více respektovat nepochybný barokní kolorit v stylizaci ciaccony a sarabandy. Jeho pojetí zohlednilo především virtuózní aspekty šestnáctinových pasáží a hbitých figurací poněkud na úkor jímavějšího výrazu a vrstevnatější agogické výstavby. Každopádně Novák v Beethovenovi opět oslnil pevností a dynamickou dravostí svého úhozu, který má zvukovou hutnost a neztrácí ani v extrémních fff příjemně kultivovanou barvu.

Po přestávce zaznělo pouze jediné cyklické dílo: Beethovenova Symfonie č. 5, „Osudová“, S. 464, opět v klavírní transkripci geniálního pianisty a neméně osobitého skladatele Ference Liszta. Bylo obdivuhodné, jak Novák dokázal udržet myšlenkovou soudržnost náročného díla, kterým prostupuje filozoficky koncipovaná motivicko-tematická komplexnost. Celý průběh symfonie byl soustředěný, rytmicky bezpečně ukotvený. Nejbarevnější valéry rozezněl v Andante con moto a v následujícím Scherzu, které v Lisztově adaptaci nejvíce evokovaly skutečně orchestrální účin.

Na některých místech Novák upřednostnil velkou zvukovost před hladkostí a správným poměrem melodie a doprovodu. Robustní dynamika krajních vět tak poněkud narušila celkovou prokreslenost hudby na úkor hrubšího úhozu. Chápu Novákův záměr, vystavět Beethovena jako skladatele s obrovskou morální aurou a spalující energií. Pro další vývoj tohoto pianisty bude dobré si uvědomit, že také orchestr musí umět hrát dynamicky v nižších patrech a současně být zřetelný, barevný a srozumitelný.

Matyáš Novák je výborný mladý muzikant, excelentní rytmik a člověk, v němž se ukrývá velká vnitřní síla. Je otázkou, zda-li tyto atributy stačí k vyrovnání se s tak náročnou partiturou, jakou je Lisztova klavírní úprava Páté symfonie Ludwiga van Beethovena. Jestli si Novák neukrojil příliš velký krajíc. Ale čím se má mladý pianista lépe posunout, než tím, že si bude zadávat tak velké a umělecky opravdové úkoly? Už to, že se jich zhostí, je svým způsobem hodnotnější a smysluplnější, než kdyby se pustil probádanou cestou populárně laděných programů.

Novákův výkon v Beethovenovi byl obdivuhodný. Po čistě technické stránce se s kompozicí vyrovnal báječně. Rezervy bychom mohli spatřit snad jen v zajímavějším témbrovém odstínění motivicko-tematické výstavby, která si žádala větší pestrost.

Pro nadšené posluchače zcela zaplněného Zámeckého sálu mikulovského zámku Novák připravil originální program a neméně osobitě se se svým publikem také rozloučil. Učinil tak vlastní transkripcí Smetanovy symfonické básně Vltava z cyklu Má vlast. Absolutně vzdálen tradičnímu „vypouštěcímu“ schématu přídavků svých slavnějších nebo zkušenějších kolegů, Novák i po extrémně náročné symfonii znovu rozbouřil klávesy kompozicí, v níž bylo jeho srdce evidentně nejvíc doma. Nejcitlivěji, nejněžněji se dotýkal klavíru a rozezpíval snad všechny zurčivé kaskády Smetanova fundamentálního opusu.

Matyáš Novák na mne zapůsobil spektakulárním dojmem. Nevím, zda-li mne uhranul více jako člověk svým charismatem, způsobem myšlení, temperamentem a osobitostí v mluvě, dikci, nebo jako pianista, okouzlující mimořádnou klavírní technikou. V oblasti hudebního výrazu Nováka čeká určitě dlouhá cesta. Ovšem u nikoho z naší současné mladé klavírní generace si nejsem tak jistý, že po ní bude kráčet tak neochvějně, pevně, s opravdovou upřímností a takovým zanícením jako Matyáš Novák.