František Kinský: Kultura se může zdát nadstavbou, ale je přirozenou součástí každého z nás

„Všichni si přejeme, aby se naše životy vrátily do běžného režimu, do něhož patří i zážitky, výlety a živá představení a koncerty.

„Potřebu tvořit a projevovat talent nelze potlačit, stejně tak jako potřebu obohacovat své dojmy o krásu umění.“

„Doufám, že my, kteří máme tu možnost, přežití kultury podpoříme.“

František Kinský je potomkem kostelecké větve šlechtického rodu Kinských z Vchynic a Tetova. Je starostou v Kostelci nad Orlicí, podniká a věnuje se správě tamního rodového majetku. Nový zámek za komunistického režimu sloužil jako výzkumný ústav pro chov prasat a byl Kinským vrácen v restituci v roce 1992. Roku 2008 opravený zámek otevřeli. Je v něm expozice Život v biedermeieru, Galerie Kinský a muzejní expozice města. František Kinský v rozhovoru pro hudební portál KlasikaPlus.cz přibližuje současné kulturní, společenské a vzdělávací akce, především online hudební pořady, které v době koronakrize připravuje s mladým klavíristou Matyášem Novákem.

Kultura a hudba patří ke šlechtickým rodinám a sídlům skoro neodmyslitelně. Jakou roli hraje konkrétně ve vašem životě?

Mám rád dobře provedenou hudbu různých stylů a žánrů. V určité době jsem samozřejmě více inklinoval třeba k big beatu či rocku. Klasickou hudbu milovala moje matka, a tak jsem ji poslouchal od malička. Už jako student jsem kromě rockových koncertů začal také intenzivně navštěvovat koncerty klasické hudby. V tu dobu jsme s rodiči žili v Praze, a tak jsem byl pravidelným posluchačem koncertů ve Dvořákově síni Rudolfina i ve Smetanově síni Obecního domu, kde jsem na vlastní oči viděl a slyšel například Benjamina Brittena, Davida Oistracha, Svjatoslava Richtera, Herberta von Karajana a mnoho dalších. Býval jsem abonentem České filharmonie. Do přelomového roku 1989 jsme v Čechách měli větší šanci zažít více světových hvězd klasické hudby než například hudby rockové. Ve své historii náš rod významně podporoval Ludwiga van Beethovena a také rodáka z Kostelce nad Orlicí Františka Ignáce Tůmu, jehož jméno nese naše kostelecká Základní umělecká škola i festival, který pořádá Město Kostelec nad Orlicí. Klasickou hudbu poslouchám často a rád. Sleduji koncerty či operní představení na ČT art, klasika mě provází i v autě na cestách.

Loni v listopadu jste zahájil přenosy z vašeho rodového sídla, z Nového zámku v Kostelci nad Orlicí. Začínat s takovým projektem po několika měsících bezprecedentních omezení v důsledku coronaviru, to chce nejen odvahu, ale také silný impuls a vztah k hudbě.

Komponovanými pořady jsme chtěli potěšit naše stálé návštěvníky, abonenty a hudbymilovné posluchače. Ve velkém počtu online přenosů a streamů to svým způsobem za odvahu považovat lze. Nejsme profesionální televizní štáb, ačkoli jsme se v druhé sérii pořadů, myslím, posunuli na úroveň s profesionály poměrně srovnatelnou. Získali jsme nové zkušenosti, od ledna jsme divákům dopřáli i lepší zážitek ve 4K. Když se zámkem nese krásná hudba, mám pocit, že dům zase ožil. Hudba sem prostě patří. Zrcadlový sál, který dříve sloužil jako společenský salon, je pro komorní hudbu jako stvořený. Z portrétů a rámů fotografií nás v domě poslouchají i moji rodiče, prarodiče a další předkové. Jsem rád, že jsem je vrátil do jejich rodného domu, kde jim zahrála již velká plejáda vynikajících českých interpretů.

Vy máte ale na co navazovat, jaké hudební příležitosti jste na Novém zámku nabízel dřív?

Koncerty u nás pořádáme od roku 2010, před třemi lety jsem zřídil agenturu. Pořádá kulturní a společenské akce v Novém zámku a zaměřuje se zejména na klasickou hudbu. Od roku 2019 jsme zavedli pravidelné abonentní koncerty, v jejichž rámci jako sólisté vystoupili Václav Hudeček, Pavel Šporcl, Lubomír Brabec, Jiří Stivín, Ivo Kahánek, Ludmila Peterková a další. Naším rezidenčním tělesem se stal ansámbl Barocco sempre giovane. Bohužel jako všichni ostatní pořadatelé, i my akce, včetně koncertů, už druhým rokem překládáme. A tak se stále těším na několikrát odložený koncert Guarneri Tria Prague či na koncert harfistky Kateřiny Englichové a hobojisty Viléma Veverky. Rok máme také vyprodaný koncert klavíristy Matyáše Nováka, který měl v listopadu 2020 provést výběr z Bachových klavírních koncertů právě s ansámblem Barocco sempre giovane.

Jako výkonného kolegu a hlavního interpreta jste si vybral mladého klavíristu Matyáše Nováka, proč?

Matyáše jsem osobně poznal právě u nás na zámku. Prováděl jsem zámeckou expozicí partnery festivalu Pardubické hudební jaro, kterým Matyáš v Zrcadlovém sále jako host programu zahrál. Ohromil mě svou strhující hrou a současně také svojí slušností i ušlechtilými a nevšedními zájmy. A tak přirozeně vyplynulo naše spojení v rámci vysílání z Nového zámku. S nápadem obsadit nás dva do jednoho pořadu přišla Jana Dioszegi, která vymyslela formát komponovaných pořadů.

Cyklus neprezentujete jako koncerty, ale jako komponované večery, co všechno zahrnují?

V pořadu se střídá Matyášova virtuózní hra na klavír a moje vyprávění. Do vysílání vkládáme záběry z dalších komnat zámecké expozice, z našeho přilehlého anglického parku, s Matyášem se objevujeme v netradičních rolích, kdy jsme například aktéry lidových zvyků. Naposledy o Velikonocích jsme nahrazovali zvony, které o Zeleném čtvrtku odlétají do Říma. Chodili jsme po areálu parku s řehtačkami, jejichž zvuk má zvony až do Bílé soboty nahradit. V dalším obrazovém záběru jsem pletl pomlázku, štáb vyrazil natočit čerstvě vylíhnutá kuřátka do Matyášova chovu v Hradci Králové. Tyto záběry se pak vkládají pod moje slovo společně s hudbou, kterou do podkresu samozřejmě nahrává také Matyáš.

Berete na sebe roli vypravěče, průvodce slovem… O čem lidem vyprávíte?

Druhou sérií pořadů, kterou vysíláme od ledna tohoto roku, jsme navázali na první, v níž jsme provedli čtyři adventní koncerty o čtyřech adventních nedělích. Právě v nich jsme mluvili o významných dnech, svátcích, tradicích a symbolech. A protože byl pořad úspěšný, rozhodli jsme se tedy pokračovat ve stejné duchu, a tak i v druhé sérii vyprávím o významných a mezinárodních dnech, o lidových zvycích, pranostikách apod.

Připomínáte mimo jiné zvyky, tradice… O čem podle vás je a bude důležité mluvit v důsledku současné krizové doby, jaká témata byste volil pro další programy?

Myslím, že na obrazovky přicházíme s tématy, která jsou lidem blízká. Mezi ně patří právě tradice a zvyky. V mnoha vesnicích, městech i v domácím prostředí je lidé drží dodnes. Avšak již rok se u těchto příležitostí nemohou scházet, a tak přišli o svá velikonoční koledování, o masopustní průvody a podobně. Ne všichni také znají původní význam svátků a zvyků, které mnohdy souvisejí se svátky křesťanskými. Věřím, že našim divákům nabízíme i poznatky nové, především v té podobě, že jim přiblížíme, jakou má konkrétní tradice podstatu, proč se drží, jak se ctila dříve a jak takový den slavíme dnes. Dříve měly slavnosti a zvyky podstatu duchovní. Lidé se rituály – jako je například pálení čarodějnic – chránili před zlem. Dnes mají tyto události význam spíše společenský. Do dalších programů bych nadále volil témata lidem blízká a pozitivní, která mohou i ve složitých časech divákům v daný okamžik navodit příjemnou atmosféru.

Bude třeba zdůrazňovat význam a roli kultury? Neobáváte se toho, že současná situace lidem změní žebříček hodnot a ty nadstavbové odsune do pozadí?

V době, kdy jde o lidské životy, zdraví, přetížení zdravotnického systému nebo existenční starosti na hraně přežití, se žebříček priorit zcela pochopitelně změní. Z určitého úhlu pohledu a v tíživých situacích se kultura může zdát nadstavbou. Ale na druhou stranu je přirozenou součástí každého z nás. Někdo je umělcem profesionálem, jiný věrným posluchačem, někdo lpí na našich českých tradicích, někoho zajímá architektura, jiného výtvarné umění… Je to součást naší národní identity. Umění a kultura jsou nenahraditelným projevem lidské existence. Přežily v dobách velmi zlých, a tak jistě přečkají i těžkou epidemii v dějinách moderních. Potřebu tvořit a projevovat talent nelze potlačit, stejně tak jako potřebu obohacovat své dojmy o krásu umění, o potřebu být ve společenském kontaktu, z něhož si přinášíte zážitky nebo radost z dobré zábavy. Apelovat na význam a roli kultury je třeba, a to ve správný čas a na správných místech.

Ladíte dramaturgicky témata s programem, respektive skladby, které zazní, s tím, o čem chcete lidem vyprávět?

Hudební dramaturgii připravují Matyáš Novák a Jana Dioszegi tak, aby mezi texty, které píše Jana, bylo vždy pojítko s hudebním vystoupením Matyáše. Od ledna Matyáš hraje cyklus Roční doby op. 37 Petra Iljiče Čajkovského, v němž jsou jednotlivé charakteristické kusy pro sólový klavír pojmenovány podle dvanácti měsíců v roce. A každý kus má také podtitul. Leden má podtitul „U Krbu“ a právě u krbu se v komponovaných pořadech scházíme, je dominantou interiérových záběrů. Únor má podtitul „Karneval“, což je v podstatě masopust, o kterém jsem v únorovém dílu mluvil, Březen pak „Píseň skřivana“, na kterou jsem navázal tím, že byl náš zámecký park v roce 1949 vyhlášen takzvanou ptačí rezervací a vzácné druhy ptactva tu žijí dodnes. Hudbu Matyáš vybírá i podle ročních období, takže v lednu zahrál například Chopinovu Etudu č. 11 op. 25 s názvem „Zimní vítr.“ Každý díl vyvrcholí Matyášovou vlastní fantazií nebo transkripcí na velké symfonické či operní dílo. V lednu jsem připomněl Den obnovy samostatného českého státu a pro tuto příležitost Matyáš připravil transkripci Smetanovy symfonické básně Vltava tak, že původní dílo pro čtyřruční klavír zahrál sám. Online vysílání, které není streamované, nám umožňuje řadu zpestření. Jedním z nich bylo právě i to, že jsme do Vltavy v Matyášově podání přidali titulky s programními popisky toku Vltavy dle notového záznamu. Lidé se s nimi na živých koncertech setkávají v tištěných programech. Ne všichni však vědí, v které části mohou objevit první či druhý pramen Vltavy, její tok v hájích a lučinách, lesní honbu, venkovskou svatbu, či její víření v proudech Svatojánských a další. O adventních nedělích nám výběr z pastorel Jakuba Jana Ryby v pořadu zazpívala trojnásobná držitelka Ceny Thálie Jana Šrejma Kačírková, která byla také hostem velikonočního dílu, v němž samozřejmě nemohly chybět Dvořákovy Biblické písně. Každý díl je úplně jiný. V únoru jsem mimo jiné vyprávěl o svátku svatého Valentýna. A k němu houslové sólo ze suity Pohádka Josefa Suka – O věrném milování Radúze a Mahuleny – přednesl talentový patnáctiletý houslista Daniel Matejča. Jindy zase navážeme na výročí významných osobností, premiér či jiných hudebních událostí. Jednatřicátého března roku 1901, tedy před 120 lety, proběhla v Národním divadle premiéra Dvořákovy pohádkové opery Rusalka. A tak březnový díl Matyáš zakončil vlastní reminiscencí na Rusalku. Ve vyprávění jsme připomněli svátek Rusalje, tedy svátek vodních démonek. Při té příležitosti Jana Šrejma Kačírková zazpívala árii „Měsíčku na nebi hlubokém“ v lánech rozkvetlých bledulí ve spodní části parku. A tak se programem společně bavíme každý měsíc.

Angažují se i zámečtí zaměstnanci? Slyšela jsem třeba o pečení nejen na neděli, ze kterého dokonce vzniká pro diváky receptář…

Pečené moučníky jsou neodmyslitelnou dekorací každého dílu. A jako všechny jiné dekorace v pořadu, i ony ladí k danému období. V únoru nechyběly masopustní koláče a koblihy, v březnovém velikonočním dílu moučníky jako beránek se stuhou a rolničkou, mazanec s křížem, jidáše či zdobené perníčky z velikonočních vykrajovátek, které jsou v podstatě symboly těchto svátků. Pečení se věnuje naše Toniova zámecká kavárna, moučníky do pořadu upekla i manažerka zámku Ivona Jasníková, pečou pro nás příbuzní i spřátelené firmy. O nedělích následujících po premiéře zveřejňujeme recepty lidí, kteří upekli a kteří našim divákům vždy pošlou i nějaký milý vzkaz či pozdrav. Receptář doplňujme fotografiemi.

Chystáte pokračování tohoto cyklu setkávání o posledních nedělích v měsíci, popřípadě v jiných termínech?

Dnes ve dvě odpoledne vysíláme závěrečný díl druhé série. Věříme, že v nejbližší době bude alespoň v omezeném režimu možné otevřít zámeckou expozici veřejnosti. Od dubna také provádíme svatební obřady. A pro tyto události je také třeba připravit interiér, který byl půl roku uzpůsoben výhradně pro natáčení pořadů. Všichni si přejeme, aby se naše životy vrátily do běžného režimu, do něhož patří i zážitky, výlety a živá představení a koncerty. V případě, že by s podzimem nebyla epidemiologická situace příznivá, což si samozřejmě nikdo z nás nepřeje, určitě bychom uvažovali o tom, se ke komponovaným pořadům opět vrátit. Abychom zůstali v kontaktu s lidmi, kteří si Matyáše, zámek i naše kulturní aktivity oblíbili.

Zůstane Matyáš Novák, kterého opět doplní hosté?

Bez Matyáše Nováka si pořad vůbec nedovedu představit. Na jeho mistrovství a osobnosti pořad stojí. Program jednotlivých dílů bychom určitě zase obohatili o hosty. Těší mě spolupráce s mladými nadanými lidmi, kteří jsou nadšení a do svých ušlechtilých zájmů naprosto zapálení.

Jednou jste někde řekl: „Ekonomicky jsem se zavraždil několikrát. Ale vidíte, přežil jsem to.“ Kultura je teď na hranici přežití, ustojí to živé umění? Věříte, že se diváci vrátí, nebudou se bát živého setkávání?

Když máte někoho opravdu rád, neopustíte ho, když stoná nebo když se nalézá v těžké situaci. A já věřím, že nás, pro které je kultura a živé umění neodmyslitelnou součástí života, je stále dost. A také doufám, že my, kteří máme tu možnost, její přežití podpoříme. Záleží mi na tom. Bude to nějaký čas trvat, ale lidé se do hledišť jednoho dne zase vrátí.