Jak žije hrabě Kinský. Průvodce Modrou krví ukázal svůj zámek i rodinnou cihelnu

Poslední díl seriálu Modrá krev o české šlechtě odvysílala Česká televize na jaře. Pro Františka Kinského, který jím provázel, to ale neznamená oddech. Zastupitel a donedávna i starosta Kostelce nad Orlicí pracuje na tom, aby místní rodový zámek co nejvíce zpřístupnil lidem. Pořádá tu výstavy a koncerty. „Aby žil současností a kulturou,“ jak říká. Reportéři Aktuálně.cz tu s Kinským strávili den.

„Běžte, já jsem tady doma,“ pouští František Kinský redaktory do zámku a míří do sálu pro svatební obřady. Sedá si do první řady bíle potažených židlí rozdělených uličkou pro nevěstu a ženicha. „Když jsem začínal, míval jsem tu za rok i 50 svateb, letos je v plánu zhruba polovina. Lidé se méně berou,“ povzdychne si a pohlédne na portréty ve zlatých rámech na stěnách. Jsou to jeho příbuzní, kteří tady, na zámku ve východočeském Kostelci nad Orlicí, žili od jeho založení po napoleonských válkách do začátku 50. let minulého století, kdy jej zabavily komunistické úřady. Brzy možná na stěnu přibude i Františkův portrét.

Nynější majitel a správce zámku slavil letos úspěch se třetí sérií dokumentárního cyklu o českých šlechtických rodech. Pod názvem Modrá krev ho vysílala Česká televize. František Kinský diváky celým seriálem provázel, podobně jako redaktory Aktuálně.cz po rodinném sídle. To získali Kinští zpátky v restitucích počátkem 90. let.

V rohu na pianu zakrytém červeným ubrusem stojí fotografie rodiny. Kinský ale pozornost věnuje obrazům na zdech a přemítá, zda by tam měla viset i jeho podobizna. „Nejsem si jistý, jestli chci. Připadám si na to ještě příliš živě,“ směje se.

Na rozdíl svých předků by nemusel hodiny strnule pózovat. Rád by jej zvěčnil fotograf a portrétista Jadran Šetlík. Jeho moderní technika kombinující fotku s malbou štětcem se Kinskému zamlouvá. Ostatně, portrét dědečka Františka Josefa je také vymalován jinak než jeho předchůdců. Je poznat, že autor použil širší štětce. „Babička ten obraz neměla ráda a otec dokonce uvažoval, že ho dá svému bratrovi. Já mu v tom zabránil. Je to krásný portrét, jen technika je modernější,“ odhaluje svůj vztah k umění.

Živo je v zámku i v okolí

V tu chvíli připomíná Zitu Kabátovou, která v roli staré hraběcí tetičky ve filmu Zapomenuté světlo upozorňuje Františkova bratra Antonína na portréty předků. Mladší sourozenec dnešního majitele si ve filmu zahrál sám sebe. Rodina ve zmíněné scéně přichází do zámku, který jí komunistická vláda po únorovém převratu v roce 1948 zabavila. Film tak kopíruje skutečný osud Kinských v Kostelci. Po znárodnění tu sídlil Výzkumný ústav pro chov prasat, rodina se musela vystěhovat. V 80. letech měla budovu ve správě památková péče.

Právě takové osudy seriál Modrá krev připomíná. Šlechtické tituly zrušily úřady nově vzniklého Československa po roce 1918, průvodce pořadem Františka Kinského mnozí lidé titulují hrabě. Přestože dnes pětasedmdesátiletý muž nikdy nezažil dobu, kdy šlechta tvořila privilegovanou skupinu české společnosti.

Návštěva kosteleckého zámku staré časy připomíná. Nynější majitel navazuje na svého otce Josefa, který po restituci začal zámek opravovat. Jeho syn budovu dál zvelebuje, otevírá lidem, oddává v ní snoubence, pořádá koncerty nebo výstavy. Jednou za čas sám návštěvníky provede.

„Snažíme se, aby expozice působila, jako by se v ní žilo. Aby bylo živo v zámku i okolním areálu. Aby i historický objekt žil současností a kulturou. Přeju si, aby se tu každý návštěvník cítil dobře a našel tu, co ho baví,“ shrnuje Kinský přístup k rodinnému dědictví.

Další pokoje s nábytkem by lidi nebavily

V přízemí je prohlídková trasa Život v biedermeieru. K obřadní síni přiléhá knihovna se šesti tisíci historických svazků. Kinský má nejoblíbenější týdeníky The Illustrated London News z let 1842 až 1936. Angličtina se od té doby nezměnila tolik jako čeština, proto se mu britské časopisy čtou lépe než staré české knihy.

První patro je celé zasvěceno současnému umění, výstavním prostorám Galerie Kinský. Momentálně jsou tu k vidění díla Unie výtvarných umělců Hradce Králové. Na konci května je vystřídá rozsáhlá instalace celoživotní tvorby fotografa Šetlíka. „Místo galerie jsme mohli přidat další pokoje s nábytkem, to by ale byla hrozná nuda,“ vypráví majitel.

Kromě kulatého stolu a biedermeierovských lustrů jsou na stěnách jen obrazy. Původně tam Františkův otec Josef plánoval zařídit byty pro rodinu a pro hosty. Nakonec si to rozmyslel a k bydlení upravili protější hospodářskou budovu, kde nyní žije František se ženou Martinou a jejich syn Kristian s rodinou. Rekonstrukci dokončili Kinští v roce 2012 a otevřeli zámek návštěvníkům. Františkův otec se toho ale nedožil, zemřel rok předtím.

Další velké plány už nynější majitel s budovou nemá. Čas od času aspoň přeskládá nábytek. Naposledy přeházel obrazy. Říká, že patří k lidem, kteří jednou za rok potřebují změnu. V přístupu k budově se od otce liší. Josef Kinský si jako malý hrál v okolním parku, jezdil tu na poníkovi, s rodiči svačil pod kaštany, a i ve stáří ho vnímal jako soukromou zahradu.

„Otce zlobilo, když lidé v parku odhazovali odpadky. Iritovaly ho nedopalky zašlapané do cestiček. Chtěl, aby do něj nikdo nechodil. Přesvědčil jsem ho, že se doba změnila,“ popisuje František. „I když je park zase náš, musíme lidem dát šanci přijít,“ doplňuje.

Otec Josef, na kterého nynější majitel vzpomíná, se do historie zapsal jako vlastenec na začátku druhé světové války. Po obsazení českých zemí nacistickým Německem a vytvoření protektorátu byl jedním ze signatářů Národnostního prohlášení české šlechty, kterým se aristokraté i přes tlak nacistů přihlásili k sounáležitosti s českým národem. Deklarace byla už třetí v řadě. Obě předchozí podepsal František Josef Kinský, dědeček dnešního majitele zámku. Druhou, v lednu 1939, dokonce prezidentu Emilu Háchovi jako mluvčí signatářů přednesl.

Soukromí na zámku teď rodina vyřešila. Část za obytnou budovou vyčlenila jako svoji zahradu. Kristian Kinský v parku navíc provozuje kavárnu s názvem Toniova podle zesnulého Františkova bratra Antonína, zmiňovaného výše v souvislosti s filmem Zapomenuté světlo. Antonín se za komunistického režimu živil jako knihkupec, zahradník a recepční, v 90. letech provozoval kavárnu a restauraci. V podniku s jeho jménem má teď rodina trvale rezervovaný stůl.

Dohled nad cihelnou v reflexní bundě

Provoz zámku rodina financuje z podnikání, vlastní lesy, pískovnu a třetinový podíl má v nedaleké cihelně společnosti Wienerberger Česká republika. Bez toho by si rekonstrukci a udržování areálu Kinští dovolit nemohli. Na cihelnu se 41 zaměstnanci si František potrpí. Dává si záležet, aby ji navštívil každé dva týdny.

Otec Josef do ní investoval v roce 1992, letos bude cihelna slavit 50 let od svého vzniku. Za tu dobu se v provozu vystřídalo několik generací zaměstnanců, často celé rodiny. Na Františkovi Kinském si nynější pracovníci cení, že mu podnik není lhostejný. „Zajímá ho to, má k cihelně osobní vztah, záleží mu na tom, aby podnik prosperoval,“ hodnotí ředitel Robert Cerhák stejně jako vedoucí provozu Dušan Jiráček.

Kinský si nasazuje bílou helmu, oranžovou reflexní bundu a elegantní boty vyměňuje za pracovní obuv. Technickým věcem v cihelně rozumí. Popisuje výrobu od hlíny přes pálení až po nachystání cihel k odvozu. K výročí se tu chystá velká investice v hodnotě 140 milionů korun. Do provozu přijde nová bruska pro výrobu moderních broušených cihel.

Společnost pokračuje v robotizaci, kterou započal už Františkův otec Josef. Na provoz cihelny si rodina vzala půjčku. „Moc bych si přál, aby se uhrazení úvěru povedlo ještě v době, kdy jsem spolumajitelem já. Abych na syna nepřenesl dluh,“ říká František.

Raději starostou než britským králem

V současné době je Maria František Emanuel Jan Silvestr Alfons hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, jak zní jeho celé jméno, také kosteleckým zastupitelem. Do loňského října tu byl osm let starostou. Iniciativa občanů s podporou ODS, za kterou kandidoval, tu loni v komunálních volbách skončila čtvrtá. V předešlých volbách zvítězila a Kinský dostal největší počet hlasů.

„Jestli chcete něco změnit, nezměníte to tím, že sedíte doma v křesle a říkáte, co všechno je špatně. Je třeba vyrazit a zkusit to. Myslíte si, že všechno změníte mávnutím kouzelného proutku. Když si to ale vyzkoušíte, zjistíte, že to tak jednoduché není,“ říká.

Teď je rád, že jako zastupitel má o něco větší klid. Přesto to tak podle diáře, plného kulturních a společenských povinností i aktivit kolem třetí řady seriálu Modrá krev, nevypadá. Rozhovory dává s radostí. Je vděčný, že lidi historie šlechtických rodů zajímá. I když ne tolik jako třeba v Anglii, kde královská rodina denně plní přední místa v médiích. „To mají za to, že jsou králové. Já bych nechtěl být král, to by mě pořád někdo sledoval. Takhle mám čas od času pokoj,“ prohlašuje Kinský.