Majetek nedědíte pro sebe, spravujete rodinné jmění, říká František Kinský

František Kinský patří k nejpopulárnějším představitelům šlechtických rodů u nás. Jak vnímá zodpovědnost při dědění majetku? A proč se rozhodl vstoupit do komunální politiky? Sledujte novou epizodu pořadu Victory Club Business na newstream.cz.

O dědečkovi a otci

Můj dědeček od okamžiku, kdy opustil kostelecký zámek, až do roku 1975, kdy zemřel ve vysokém věku, nikdy nevstoupil do parku a nikdy se k zámku vlastně ani nepřiblížil. Protože ptáček se nikdy nevrátí do hnízda, které mu bylo rozrušeno cizím zásahem. Můj otec tam také nikdy nešel. Až v šedesátých letech, když se trochu pootevřely hranice a začali sem jezdit různí příbuzní a známí, kteří věděli, co je v Kostelci, a chtěli to vidět. Můj otec se tak nějak uvolil, do parku s nimi vešel a zámek obešel. Ale dovnitř zámku nikdy nevstoupil. Vstoupil tam až po restituci.

Můj otec měl neuvěřitelnou vnitřní sílu. Opravdu už nebyl nejmladší, bylo mu osmdesát, když se rozhodl zámek v restituci převzít. Ale on k tomu přistoupil jako, dalo by se říct, k úkolu. Byl připraven opět začít spravovat něco jako majetek rodiny, nikoliv jako majetek svůj osobní. O to vždy v jeho případě šlo. Postarat se o věci rodinné.

Ekonomika zámku? Neexistuje

Zámek si na sebe nikdy nevydělá, to nejde. Musíte vedle toho mít nějakou jinou komerční činnost.

Nebýt mého otce, nevím, zda bych v tom dvaadevadesátém, kdy jsem dům viděl, zříceninu a všechno okolo v zoufalém stavu, měl odvahu do toho jít. Půjčit si padesát milionů a koupit cihelnu. Vidět to všechno, co vám leží na zádech. Nevím, jestli bych já tu odvahu našel. Zatímco on ji našel. Bral to jako povinnost.

O komunální politice

Byl jsem čtyři roky starostou. Potom byly nové volby, a přestože jsem předtím deklaroval, že už ne, tak nové volby byly nesmírně úspěšné. Naše koalice dosáhla v zastupitelstvu enormní převahy. Současně jsem dostal neuvěřitelné množství preferenčních hlasů. Pýcha mě porazila a řekl jsem, že toto si nenechám ujít.

Rodinné břímě

Historii rodiny si nesete s sebou. Můj otec, když se ho ptali, co šlechtictví a co šlechta, říkal: Žijeme v jednadvacátém století, šlechta je mrtvý pojem. To už neexistuje a existovat nebude. Jsme republikou, jsme občané. Máme jenom nějakou historickou povědomost o své rodině.