Matyáš Novák – klavírista

Mladý umělec, vítěz řady mezinárodních soutěží, patří díky svému mimořádnému harmonickému cítění a vynikající úhozové technice k nejperspektivnějším pianistům své generace. Je absolventem Gymnázia J. K. Tyla v Hradci Králové a zároveň Konzervatoře Pardubice. V současné době studuje na Akademii múzických umění v Praze i na klavírní akademii „Incontri col Maestro“ v italské Imole. Je vítězem řady klavírních soutěží konaných v České republice, Španělsku, Polsku nebo ve Spojených státech amerických. Mimo jiné je i absolutním vítězem Concertina Praga v kategorii duo, absolutním vítězem Přehlídky konzervatoří a hudebních gymnázií, držitelem 1. ceny na soutěži Bradshaw & Buono International Piano Competition v New Yorku, laureátem Mezinárodní soutěže E. Griega v norském Bergenu atd. Jeho nejčerstvějším úspěchem je postup mezi 10 semifinalistů Mezinárodní soutěže F. Liszta v Uterchtu, jejíž další kola proběhnou v září 2022. Získal i řadu „nehudebních“ ocenění, včetně Zlatého oříšku. Profesionálně spolupracuje s předními orchestry jako jsou Janáčkova filharmonie Ostrava nebo Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Na svém kontě má dvě CD, debut na festivalu Pražské jaro i účinkování ve slavné Carnegie Hall. Je hrdým členem PETROF Art Family, znalcem a milovníkem železniční dopravy, cyklistou i chovatelem.

Jste nadaným umělcem a jako klavírista máte na svůj věk za sebou úctyhodnou řadu cenných zkušeností. Která zkušenost byla pro vás zatím ta nejvýznamnější a proč?

Těžko vyberu jednu konkrétní. Pravda je, že jak pozitivní, tak negativní zkušenosti nás posouvají dál. Uvedu jednu dávnou. Jako desetiletý jsem měl při hraní s orchestrem pamětní výpadek. Jednalo se o Mozartův šestý klavírní koncert, a když jsem se „ztratil“, nezpanikařil jsem a část skladby jsem si „vymyslel“ a to tak, že si běžný posluchač ničeho nevšiml. Taková zkušenost je velmi cenná, a to nejen pro klavíristu. Zachovat chladnou hlavu a vyřešit pod tlakem problémovou situaci musíme často i v běžném životě.

Klavír k vám bezpochyby patří. Přesto se zeptám, toužil jste po dráze klavíristy odjakživa sám, nebo to bylo přání někoho z vašeho okolí?

Představa, že by někdo z rodiny ze mě chtěl mít klavíristu, je pro mě úsměvná. Od dětství jsem naopak slýchal, zda si to nechci rozmyslet a věnovat se nějakému „obvyklejšímu“ oboru. To je také důvod, proč jsem po základní škole zamířil na gymnázium. Rodiče doufali, že se můj záměr věnovat se hudbě změní, mj. proto, že mě vždy bavila spousta dalších věcí.

Pocházíte z hudebně či umělecky založené rodiny?

Nikdo z rodiny se hudbě ani jinému druhu umění nevěnuje. Oba rodiče sice hráli v dětství na klavír, ale nebyli v tom nijak zvlášť úspěšní. Díky tomu se nám ovšem zachovalo u každé z babiček pianino ve slušném stavu. Na ně jsem si zhruba ve třech letech začal podle sluchu vyťukávat písničky a vyjádřil jsem přání, že bych se chtěl učit na piáno. Rodiče pod vlivem vlastní zkušenosti z toho nápadu nijak zvlášť nadšení nebyli, ale nakonec mě na naléhání dědy a babičky přihlásili do ZUŠ.

V současné době studujete v Praze ve třídě profesora Ivana Klánského a v Itálii u profesora Borise Petrushanského. Jaký je rozdíl mezi výukou v obou zemích? Co vám dává domácí české prostředí a co naopak zahraničí?

V případě studia na Akademii múzických umění v Praze se jedná o klasické vysokoškolské studium s celotýdenní praktickou i teoretickou výukou. Naopak v Itálii je studium zaměřeno pouze prakticky, a to tak, že frekventanti absolvují v pravidelných intervalech hodiny klavíru a v mezidobí pracují na zadaných skladbách. Na akademii studují klavíristé z celého světa a setkávat se s vrstevníky, kteří patří ke špičce v oboru, je velmi inspirativní. Kombinace obou těchto studijních přístupů mi velmi vyhovuje.

Zvítězil jste v mnoha klavírních soutěžích. Doma i v zahraničí. Prozraďte, jak vlastně taková účast v klavírní soutěži probíhá? S jakými hudebními díly se soutěží? Na co všechno je kladen důraz?

Za normálních okolností (mimo pandemii) se ve světě ročně konají stovky klavírních soutěží. Liší se mezi sebou počtem kol, požadavky na repertoár, příležitostmi, které se nabízejí vítězům atd. To, že se tolik soutěží „uživí“, je dáno tím, že na klavír hrají v celosvětovém měřítku miliony lidí, a i těch skvělých je velké množství. Uspět na významné soutěži v zahraničí není vůbec jednoduché. Často už sám fakt, že dotyčného na soutěž vybrali, svědčí o jeho hráčských kvalitách. Prestižní soutěže mají na účastníky vysoké nároky. Pokusím se vysvětlit, jak takové klání probíhá. Pokud se klavírista rozhodne přihlásit na významnou klavírní soutěž, musí vyplnit přihlášku a zaplatit nevratný soutěžní poplatek, nejčastěji 100–150 eur. Přihláška většinou kromě osobních údajů a uměleckého životopisu obsahuje také závazný seznam repertoáru pro jednotlivá kola a nahrávku skladeb. Parametry nahrávky (jak technické, tak repertoárové) jsou pořadatelem specifikovány.

Některé soutěže požadují jako součást přihlášky oskenované diplomy z jiných soutěží a dva doporučující dopisy od osobností ze světa hudby. Na základě zaslaných podkladů vyberou pořadatelé buď účastníky soutěže, nebo účastníky výběrového předkola, které se koná obvykle v několika světových metropolích (např. New York, Paříž, Peking, Moskva). Soutěžící v přihlášce uvede, které město preferuje. Porota výběrových předkol je zpravidla jiná než porota hlavní soutěže, postupně „přelétá“ mezi metropolemi a posuzuje výkony jednotlivých klavíristů. Po vyslechnutí všech interpretů vybere ty, kteří se zúčastní hlavní soutěže. Počet vybraných klavíristů je různý, cca od deseti do osmdesáti. Toho, kdo byl vybrán do hlavní soutěže, čekají většinou tři až čtyři kola. Některé soutěže mají přesně stanoven maximální počet postupujících do dalšího kola (např. 1. kolo třicet soutěžících, 2. kolo dvanáct soutěžících, 3. kolo šest soutěžících, 4. kolo tři soutěžící). Počet účastníků jednotlivých kol se na různých soutěžích liší. Co je naopak většinou stejné, je skutečnost, že do posledního kola postoupí tři finalisté.

Repertoár je na soutěžích stanovený, respektive je přesně popsáno, jak dlouho (v jednom kole obvykle 45–60 minut) a které skladby se mají hrát. Ve vyšších kolech se často požaduje komorní hra, ve finále koncert s orchestrem. Nedodržení časového limitu může být důvodem diskvalifikace (hraje-li klavírista kratší dobu) či přerušení (hraje-li interpret déle, než je stanoveno). Na toho, kdo postoupí do finále, potom čekají ceny, a to jak finanční, tak takové, které mu pomohou v profesním rozvoji (honorovaná vystoupení, možnost natočit CD atd.). Samozřejmě existuje řada nevýznamných soutěží, které mají požadavky podstatně méně náročné. Pokud tedy čteme životopis nějakého umělce ověnčeného cenami, nemusí počet různých ocenění nutně vypovídat o jeho kvalitách. A naopak. Vyhrál-li někdo jedinou soutěž, ale byla to jedna z těch opravdu velkých, můžeme si být jisti, že je to skvělý klavírista.

V letech 2015 a 2016 jste absolvoval úspěšná koncertní turné po Číně. Jaký to byl pro vás pocit?

Byla to pro mě zcela nová zkušenost, profesní i osobní. Kromě série koncertů jsem v Číně také vyučoval. Odhodlání malých pianistů hodiny cvičit na nástroj skladby zcela vzdálené jejich kulturnímu prostředí je neuvěřitelné. Řada těch nejlepších potom odchází studovat na prestižní evropské vysoké školy. Ve srovnání s Evropany mají Číňané větší disciplínu a výdrž. To je také důvod, proč Asiaté sbírají jednu cenu za druhou na těch největších soutěžích, a to nejen klavírních.

Když se podívám na přehled všech soutěží, které jste dosud absolvoval a cen, které jste získal, je těžké vybrat nějakou zásadní. Byla přesto některá z nich pro vás něčím výjimečná? Pokud ano, proč?

Velmi si vážím druhé ceny z Mezinárodní soutěže E. Griega v Norsku a za splněný sen považuji fakt, že jsem se stal semifinalistou Mezinárodní soutěže International Franz Liszt Piano Competition v Utrechtu. Tahle soutěž pro mě osobně představuje určitý vrchol. Ferenc Liszt patří dlouhodobě k mým oblíbeným skladatelům. V repertoáru mám desítky Lisztových kompozic, přesto nyní pro další kola soutěže musím nastudovat více než 20 nových skladeb. Soutěž v Utrechtu je totiž jiná v tom, že pořadatelé vybírají ze stovek Lisztových děl ta, která se obvykle nehrají. To, že některé skladby nemáme možnost tak často slyšet, má zpravidla dva důvody. Buď je skladba poněkud prvoplánová, nebo je tak virtuózní, že je prakticky nehratelná. V případě některých Lisztových děl platí obojí a zahrát takovou skladbu opravdu dobře je výzva, která mě velmi láká.

Jste hrdým členem PETROF Art Family. Od kdy? Prozraďte nám více.

PETROF Art Family je volné sdružení umělců sympatizujících se značkou PETROF. V mém případě to je opravdu srdeční spojení, protože stejně jako firma PETROF i já jsem doma v Hradci Králové a s Petrofovými mě spojuje nejen láska ke krásným nástrojům, ale též osobní přátelství. Navíc mě odmalička zajímají klavíry jakožto nástroje, jejich výroba, akustické vlastnosti, rozdíly v mechanice a tak dále. Svůj nástroj si pravidelně „dolaďuji“ a v případě potřeby provádím drobné opravy. I v tomto směru mají pro mě ve společnosti PETROF pochopení.

V roce 2017 jste se stal vítězem grantu CME International Performing Arts Grant v americkém New Jersey. Jak k tomu došlo?

V roce 2017 jsem vyhrál mezinárodní soutěž v USA a vystoupil v Carnegie Hall. Během svého pobytu jsem se seznámil s asistentkou korejské klavíristky Min Kwon, která v té době pro organizaci CME pracovala. Ta mě informovala o možnosti přihlásit se do výběrového řízení na získání grantu. Zkusil jsem to a vyšlo to. Grant mi umožnil účast na klavírních kurzech v Estonsku a festivalu v Rakousku.

Z festivalů jste se účastnil například Pražského jara, Vienna Concerto Festu nebo festivalu Smetanova Litomyšl. Kde se vám nejlépe hraje? Máte nějaké oblíbené místo?

Je řada koncertů a míst, na které mám krásné vzpomínky. Hezky se mi hrálo na Slovensku, v Norsku, ve Španělsku. Velmi rád hraji v malých českých a moravských městech. Mým velkým koníčkem jsou klavíry jakožto nástroje a v Čechách a na Moravě mají pořadatelé k dispozici často velmi zajímavé kousky. Pokaždé když mám koncertovat v nějakém městě, kde jsem ještě nehrál, jsem velmi napjatý. Na rozdíl od jiných instrumentalistů máme my klavíristé tu výsadu (někdy nevýhodu), že nikdy nevíme, jaké překvapení na nás na pódiu čeká.

Máte nějaký hudební vzor?

Spíše než oblíbeného interpreta mám oblíbené interpretace.

A oblíbené hudební dílo? Předpokládám, že už z profese jste milovníkem klasické hudby.

Vždy mám blízko k tomu, co zrovna hraji, teď je to například Klavírní koncert fis moll op. 20 Alexandra Skrjabina, ale skladby, které mám rád, by vydaly na několik týdnů. Pokud jde o kompozice pro klavír, nehraji nic, co by se mi nelíbilo. A protože pro klavír bylo napsáno obrovské množství krásné hudby a já mám to štěstí, že se učím rychle, mám rozsáhlý repertoár a mnoho oblíbených skladeb.

Přesto mi nedá, nezeptat se, zda vás neoslovuje i nějaký diametrálně odlišný hudební žánr. Posloucháte třeba někdy pop nebo rock?

Poslouchám výlučně klasickou hudbu, jiné žánry pouze tehdy, jsem-li jim náhodně vystaven.

Ve vašem životopise stojí, že jste znalcem železniční dopravy. Prozraďte prosím, jak se klavírní virtuóz dostane k podobnému koníčku?

U nás doma se říká, že v rodině koluje „nádražácký gen“, který se předává na mužské potomky. Můj pradědeček pracoval na dráze, děda též, jeho bratr pracoval jako strojvůdce a ve volném čase psal publikace o historii železniční dopravy, jeho syn je strojvůdce, můj strýc navrhuje ocelové železniční mosty. Jízdní řád byla první kniha, kterou jsem „přečetl“. Od čtyř let jsem si v něm hledal celodenní vlakové spoje s mnoha navazujícími přestupy. Když jsem byl malý, bylo těžké někoho z rodiny přesvědčit, aby se mnou cestu absolvoval. Většinou se obětoval děda. A tyhle výlety mě drží stále. Když mám večer koncert v nějakém českém nebo moravském městě, snažím se udělat si čas, vyjet už ráno a naplánovat si cestu s přestupy. Většinu tratí v České republice mám projetých, ty oblíbené opakovaně.

Mimo to je vaším koníčkem chovatelství. Přestavte nám tedy své mazlíčky…

Od dvanácti let je mým velkým koníčkem chov drůbeže. K této zálibě jsem se dostal oklikou. Jako malý jsem rád pekl, dokonce jsem měl období, kdy jsem zásoboval rodinu cukrářskými výrobky téměř denně. Do buchet, dortů a koláčů jsou ovšem zapotřebí vajíčka a ta díky mé pekařské vášni povážlivě mizela, takže mne tatínek opakovaně kritizoval za velkou spotřebu vajec. A protože babička měla v té době několik slepic, začal jsem se zajímat o to, jak by se u nich dala zvýšit snáška. Zjistil jsem, že existuje řada plemen, které se liší exteriérem a užitkovostí, a mnoho dalších informací. Pořídil jsem si elektrickou líheň, navázal spolupráci s domácími a zahraničními chovateli a začal chovat několik plemen. A nezůstalo jen u slepic. Přede dvěma lety jsem si pořídil husy.

V době „covidové“ pandemie jste vystupoval v komponovaných pořadech s panem Františkem Kinským, vysílaných prostřednictvím sociálních sítí přímo z jeho rodinného sídla. O jak nevšední šlo zkušenost?

Velmi obdivuji Františka Kinského a svou manažerku Janu Dioszegi, že se rozhodli v době pandemie pro realizaci projektu, jehož záměrem bylo prostřednictvím internetu potěšit příznivce a fanoušky, kteří by za normálních okolností přišli na živé koncerty do prostor Nového zámku. Myslím, že většina posluchačů si nedokáže představit, jak náročné bylo taková setkání připravit. Samozřejmě že žádné online vysílání nemůže nahradit živý koncert a že kontakt s publikem je klíčový. Na druhou stranu si troufám tvrdit, že v online variantě jsme realizovali nápady, které by živě provozovat nešly, např. bylo možné natočit zvlášť moji hru na housle a na klavír. Po spojení obou partů jsem mohl doprovázet sám sebe, což by na živém koncertě nebylo možné. Těmito „vychytávkami“ získaly naše pořady novou přidanou hodnotu.

Máte do budoucna nějaký sen, který byste chtěl realizovat? Věřím, že ve vašem mladém věku určitě ano.

Prožít spokojený život. Události poslední doby nám ukazují, že to zdaleka není samozřejmost.

Děkuji vám za rozhovor.