Mozartovy klavírní koncerty s Matyášem Novákem a Wihanovým kvartetem jako osvěžující životabudič

V poslední době se mi jeví psaní recenzí a kritik čím dál tím více jako činnost v drtivé většině nadbytečná a v lepším případě popisující něco, co i bez toho musí poznat každý citlivější a vzdělanější posluchač. A jiní to beztak ani nečtou. Jsou však výjimky, kdy je vhodné upozornit na jev či výkon hodný pozornosti, jenž by jinak zájemcům mohl ujít. Taková je i nahrávka tří Mozartových klavírních koncertů v provedení pianisty Matyáše Nováka a Wihanova kvarteta.

Wihanovo kvarteto (Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jakub Čepický, Michal Kaňka) je jedno z nejúspěšnějších a dlouhodobě nejceněnějších kvartetních souborů. Wihanovci jsou jedineční mnoha vlastnostmi, a dvě relativně nedávné změny v obsazení nižších hlasů, což vždy bývá riskantní záležitost, jejich vysokou kvalitu a rozsah programové nabídky nejen nesnížily, ale naopak zvýšily. Nadále vedle osvědčeného repertoáru nabízejí i věci méně běžné. Všichni čtyři hráči se na stejně vysoké úrovni občas prezentují i v dalších sestavách a rolích. Primaria Čepického pokládám za jednoho z našich nejzajímavějších a nejpohotovějších houslistů. Je též pedagogem a vedoucím katedry strunných nástrojů HAMU. Sekundista je členem renomovaného Petrof Piano Trio. Ve Wihanově kvartetu zakotvil po odchodu jeho zakladatele Aleše Kaspříka violoncellista Michal Kaňka, který občas bývá ozdobou i v jiných komorních seskupeních. Jeho sólová vystoupení patří vždy k těm nejskvělejším. Když špičkový violista Jiří Žigmund předčasně ukončil svou kvartetní kariéru, primariův syn Jakub se přeškolil ze slibného houslisty na jeho plnohodnotnou náhradu a dnes patří mezi přední violisty i jako sólista.

Matyáš Novák (*1998) náleží k nejnadějnějším talentům současného klavírního světa. Je nositelem desítek ocenění doma i v zahraničí a vítězem mnohých významných soutěží. V letech 2015–16 absolvoval dvě úspěšná koncertní turné v Číně, r. 2017 debutoval v prestižní newyorkské Carnegie Hall. V současné době pokračuje ve studiu u prof. HAMU Ivana Klánského.

Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) napsal klavírní koncerty č. 11, 12 a 13 (K.413, 414, 415) v počátku svého vídeňského období, kdy po odchodu ze služeb salcburského arcibiskupa musel svými vystoupeními, akademiemi a výukou uživit celou rodinu. Tyto tři koncerty jsou první ze čtrnácti, které v období let 1782–86 vytvořil. Psal je především pro klavír a orchestr, ale protože ne vždy byl orchestr dostupný, upravil jeho part i pro smyčcové kvarteto, což se hodilo zvláště pro šlechtické salóny. Třívěté koncerty č. 11 F dur, č. 12 A dur a č. 13 C dur vznikly na přelomu let 1782–83 a formálně i obsahově nijak nevybočují z tehdy zavedeného stylu. Ovšem Mozartův genius jim vdechl duši a vůni, která nás dodnes mocně oslovuje.

Recenzovanou nahrávku jsem porovnal s nahrávkou Daniela Barenboima z r. 1989 (EMI Classic, English Chamber Orchestra) a konstatuji, že se jí přinejmenším vyrovná. Já osobně jí dokonce dávám přednost – Mozart je v tomto obsazení vzdušnější, průzračnější, svěže jiskřivý, kde nuance jednotlivých hlasů nemizí v masivnějším zvuku nástrojových skupin. Krajní věty jiskří téměř tanečně lehkou radostí a volné věty jsou hluboký cit s mnoha odstíny smutku. Wihanovo kvarteto je zřetelně přesvědčivé v interpretaci mozartovského ducha, a Matyáš Novák umí čarovat s tónem, frázováním a jemnými odstíny podobně sugestivně, jako Ivan Klánský či kdysi Jan Panenka. Jeho vlastní kadence pokládám za nejhezčí a nejstylovější ze všech, které jsem u těchto koncertů mohl slyšet.

Tuto nahrávku jsem si s požitkem vyslechl několikrát, byla mi v této ošklivé koronavirové době osvěžujícím životabudičem.